Rozhovor s Ester Janečkovou
Ve vašich žilách koluje krev básníka Jiřího Ortena. Povězte, jací jsou vaši synové? Zdědil některý z nich poetické geny?
Zřejmě starší Krištof. Odmalinka miluje knížky. Ve dvou letech se naučil poznávat písmena a ve čtyřech začal číst. Moje máma tvrdí, že je Krištof Ortenovi i strašně podobný, má stejný výběžek na uchu... Jenže kromě poetických genů má Krištof stejně jako Orten i přecitlivělou duši a občas sklon ke splínu a smutku.
Jak se to projevuje?
Teď už z toho vyrostl, ale jako malý byl hodně úzkostný a z toho plynula většina jeho potíží. Dokázal dramaticky prožívat i honičku Boba a Bobka se zlodějem. Tragédie a zlé věci ho doslova přitahovaly. Vždycky se rád díval na zprávy. Měl přehled, co se kde děje, ale zároveň sledoval ty hrůzy, kvůli kterým pak nemohl usnout. Měl strach, že by totéž mohlo postihnout i naši rodinu. Když jsem jeho chování konzultovala s dětskou psycholožkou, uklidnila mě, že je to normální, že má Krištof jen opravdu mimořádnou fantazii.
Jak jste zvládali Krištofovy úzkosti? Je lepší je potlačovat, nebo dítě chránit před ohrožujícími situacemi?
Správné je něco mezi tím. Vzpomínám si, že jsem jednou chtěla vynést odpadky a Krištof mě se slzami v očích prosil, zda by mohl jít se mnou. Byl už v pyžamu, přišlo mi to absurdní. Ptala jsem se: „Co blázníš? Jen vyběhnu ven...“ Svěřil se mi, že má strach, že se mi venku něco stane a už se nikdy nevrátím. Mohla jsem se na ten odpaďák vykašlat a nechat to na ráno. Ale rozhodla jsem se udělat kompromis: Krištof mohl stát na chodbě a poslouchat, jak jdu ven a pak se zase vracím. A takto jsme postupovali vždycky, trénovali jsme. Šla jsem třeba na poštu a kluci si vyzkoušeli být půl hodiny sami doma.
Máte nějaký tip, který byste mohla doporučit maminkám podobně úzkostných dětí?
Nejen Krištofovi, ale i Cyrilovi moc pomohlo, že jsme koupili psa. Díky němu už nikdy neměli pocit, že jsou doma sami. Museli přijít ze školy, postarat se o něj. Dnes už dokážou dojet sami vlakem na Moravu za babičkou. Pochopitelně na ně celou cestu dohlíží průvodčí a mají u sebe mobil, ale zvládnou to. Z těch největších úzkostí, myslím, dítě vyroste. Alespoň u Krištofa to tak bylo.
Jaký je Cyril?
Jsou absolutně jiní. Krištof má svůj svět, neustále je začtený do nějaké knížky - momentálně hltá encyklopedie - je velmi citlivý. Ve srovnání s ním čte Cyril daleko méně, ale zase je více zodpovědný, disciplinovaný, až perfekcionista. Kdyby měl přijít někam pozdě nebo snad jít do školy bez domácího úkolu, strašně by ho to nervovalo. Místo toho, aby starší bratr dohlížel na mladšího, dohlíží mladší na staršího. Krištof by klidně vyrazil do školy bez aktovky. Cyril je také víc praktický - miluje třeba pomáhat mi s vařením. Zkrátka když mají vyluxovat, okamžitě poznáte, který z nich to byl - Cyril to udělá perfektně, Krištof rychle (směje se).
Cyril je možná také otevřenější než Krištof. Je mazlivý a dokáže neuvěřitelně dávat najevo svoji lásku. Všechna ta vyznání, která od něj slýchám, to je nádhera. Říká: „Ty jsi ta nejlepší máma na světě.“
Co říkáte takovým těm radám typu: „Nebreč, vždyť jsi chlap!“
Strašně to nesnáším, myslím, že je to naprostá kravina. To jako co? Když je někdo chlap, tak nesmí brečet?! Bohužel - lidí, kteří si myslí, že je zženštilé, když chlap dává najevo emoce, je pořád strašně moc.
Samozřejmě také vždycky zvažuju, jak kluky vést, aby nebyli v tomto světě příliš poddajní a zranitelní. Ale podle mého názoru být citlivý prostě není problém ani ostuda.
Důležité je, aby děti měly sebevědomí a nepochybovaly o sobě. Pak zvládnou i své emoce a nebudou je muset násilně potlačovat.
Nebojíte se takové citovosti mezi rodiči a dětmi? Někteří lidé mají z emocí strach, aby své děti nerozmazlili...
Jsem přesvědčená, že lásky není nikdy dost a že to s ní nikdy nemůžete přehnat. Podle mne dokáže láska nahradit i přísnost. Alespoň u nás to tak celkem obstojně funguje. Pochopitelně i my občas na kluky křičíme, ale většinou se dokážeme na všem v klidu dohodnout. Kluci vědí, že mají rodiče, kteří je milují, a tak se nám nebojí na sebe všechno říci. Nikdy nezalžou, svěřují se. Nechtějí nás zklamat. Já s manželem se zase umíme omluvit, když něco přeženeme my. Kluci to pak přirozeně dělají také. Respekt prostě nemusí být vyřvaný.
Myslíte, že ten dnešní svět je drsnější než ten z dob, řekněme, našeho dětství?
Nevím, jestli je drsnější, ale každopádně je jiný. Dnešní děti vyrůstají izolovaněji než kdysi. Jsou zalezlé doma u počítačových her místo toho, aby si hrály s ostatními venku. Manžel mi říká, že se s tím musím smířit, že to tak prostě dnes je, ale mně to přijde líto. Někdy je to ale složité - ty děti se vlastně nemají ani kdy scházet. Všechny mají své kroužky a časově sladit jejich volné časy je komplikované.
Počítače jsou mor. Můj syn by nejraději spal s myší v ruce... Snažíte se kluky v tomto směru nějak omezovat?
Úplně volný průběh tomu nenecháváme, omezujeme to, ale nemáme přesně stanovené, kolik hodin může kdo sedět u počítače. Naštěstí mají i řadu jiných zájmů, takže se to hraní her koriguje samo. Děti prostě od počítače nejde odstřihnout, zakázat jim ho. Patří k dnešní době stejně jako mobil. Mimochodem - taky pomohl na nějaké ty strachy. Možná namítnete, že se dítě kvůli mobilu nenaučí hned řešit situaci samo, ale dětem i rodičům ta možnost spojit se v nesnázích dodá klid.
Máte nějaký rodinný rituál nebo aktivity, které pravidelně dodržujete?
Večerní modlení. Ono to zní divně, ale je to vlastně takové povídání o tom, co se za den událo, co se povedlo a co naopak ne. Je to prostor, kdy se můžeme svěřit nebo říci, co nás mrzí.
Vedete své děti k víře. Co to pro ně znamená?
Ano, vedu, ale daleko volněji, než jsem byla vychovávaná já. Do kostela chodíme rádi, máme ho hned vedle domu a je tu skvělý farář. Ale když jsme na dovolené nebo máme nějaké povinnosti, tak z toho nejsme na nervy, že kostel vynecháme. Mým dětem dává víra pocit jistoty, že člověk není nikdy sám, a že to, co se stane, se má stát.
Můj osmiletý syn dnes často řeší otázku smrti. Mám pocit, že nám nevěřícím se toto téma dětem vysvětluje hodně špatně…
Naši kluci se poprvé setkali se smrtí, když nám umřela hned po narození koťátka. Najednou si uvědomili, že se smrt může týkat i naší rodiny, dokonce i nás. Začali se vyptávat, kdo z nás kdy umře… Myslím, že díky víře - a především díky mé mamince, která má víru velmi hlubokou - začali naši synové smrt chápat jako neodvratnou, nicméně běžnou součást života, a ne jako něco, čeho se musí děsit. Nastaly i humorné situace. Třeba přijeli k manželovým rodičům a zcela otevřeně se jich začali vyptávat, kdy teda tak asi umřou. Nebo Krištof navrhoval mladšímu Cyrilovi, že si nechá jeho autíčko, protože je starší a umře dřív, tak aby
si ho užil.
Jak kluci vnímají, že jste známá osobnost?
Tak určitě to vnímají, na druhou stranu - naši známí a většina kamarádů mých synů a jejich rodiče mě znají ještě z doby, kdy jsem v televizi nepracovala, takže nemám pocit, že mě tady berou jako nějakou známou tvář. Ale jsou okamžiky, které asi nejsou pro mé kluky příjemné. Třeba když jsme na výletě a tam mě každou chvíli někdo zastaví a chce se se mnou fotit. To je pro ně otrava, ale nějak si zvykli…
Ester Janečková
Ester (33) se do povědomí veřejnosti dostala především jako moderátorka pořadů České televize Sama doma a Pošta pro tebe. Původně vystudovala střední zdravotní školu, poté absolvovala herectví na DAMU.
Během studií hostovala v Divadle Na Zábradlí, poté se stala stálou členkou souboru Divadla Miriam, kterou je dosud. Je dcerou režiséra a dramaturga Oty Ornesta a literární historičky Marie Křížkové. Jejím strýcem z otcovy strany je významný český básník Jiří Orten.
Manželem Ester je chirurg Zdeněk Janeček.
(Kateřina Havlenová, Family Star)
